Básničky

Balada o Pollykání

Před pár dny u naší školy,
potkal jsem dívku jménem Polly,
a tak se jí rychle ptám:
“Kam půjdeme spolu? Polly, kam?“

Balada o spravedlnosti

Mladík s černou diplomatkou
za svou milou nocí šel
vzal to tento večer zkratkou
už v náruči své mít ji chtěl

Dnes o ruku ji požádá
prsten v tašce nese
své srdce k jejím nohám dá
radostí se třese

Jenže jak to prostě bývá
osudu ruka zakročila
a dva grázly s dvěma noži
do cesty mu postavila

Po tašce ruce natahují
mladík jim ji nechce dát
své nože proto vytahují
a snaží se ho ubodat

Balada o životě a smrti

Zase sedím doma sám
venku je šílená zima
dívám se na svět přes okno a sebe se ptám
zda zemřít nebylo by prima

Jdu do kuchyně, beru nůž
že je ostrý dobře vím
život ten nebaví mě už
do vany teplou vodu napustím

Svlékám si šaty
dívám se do vody
pak namáčím paty
v očekávání pohody

Voda je nádherně horká
nůž se krásně leskne
opustila mě holka
snad po mně aspoň steskne

K čemu je život, bez lásky, radostí
já ve smrti vidím svobodu
nůž dvěma řezy zbaví mě starostí
leh jsem si do vany, ulehám do hrobu

Voda se barví do červena
krev se mi rozpouští
jen lehce zatřesou se mi ramena
to když život mě opouští

Motýl

Na květině motýl sedí
vítr si s ním hraje
malé dítě na něj hledí
a on v klidu saje

Tu jde vedle po cestě
kde motýl šťastně pije
žlutovlasý klučina
a kolem proutkem bije

Už zahlédl motýla
hned rychle prutem šlehá
a motýlek bez křídel
si na zem smutně lehá

Z motýla život ubíhá
chlapec se k němu sehne
vesele se přitom usmívá
a motýl… se už nehne

Kolik takových životů
se denně asi zničí
kdo slyšel toho motýla
jak bolestí on křičí?

Balada o muži s nožem

Venku vítr vál a on byl sám
chvíli si s nožem hrál
čepel se blýskala a on se smál

Nikdo ho nechtěl, cítil se opuštěn
neměl kam jít a měl hlad
za jeho život ho odmítly stovky žen
často spal pod mostem, šel z něho smrad

Jak se tak potloukal po tmavém dláždění
dostal chuť loupit
přelezl přes zídku jednoho stavení
ze dvorku chystal se do domku vstoupit

Když rozbil dveřní sklo
utřel své špinavé čelo
na nebi se silně zablesklo
a pořádně se rozpršelo

Zahalen tmou si procházel světnice
když pod ním podlaha zavrzala
třesoucím hlasem který šel z ložnice
nějaká žena se "Kdo je to?" otázala

Zloděj šel po hlase
v ruce měl nůž
jen na výkřik zmohla se
teď mrtvá je .. už

Ostří se do ženy mnohokrát vnořilo
chtěl se jí pomstít za ty co řekly "NE!"
krvavé tělo ho šíleně vzrušilo
serval z ní šaty a teď se s ní miluje

Venku kvílí vítr a déšť sadisticky bije do oken
občasné záblesky osvětlují muže, který souloží
se zkrvavenou mrtvolou ženy.

Balada o smrti

Jen si tak ležím na bílé posteli
venku se černá tma trhá
na ztuhlé tváři smrt se mi objeví
a postel mi připadá tvrdá

Život se vytrácí, z těla mi utekl
ticho si s duší mou hraje
že je smrt taková nikdo mi neřekl
ta nová zkušenost jen a jen má je?

Postel se prohýbá pod tíhou mrtvoly
copak to kouká zpod peřiny?
Tlející nohy a na nich bačkory
na hrudi zmuchlané, zažloutlé noviny
chomáčky vlasů se válejí po tváři
hnijící na bílém polštáři

V pachu se zdechlina pomalu rozkládá
jakpak jí asi je?
Nikdo ji nehledá, nikdo nepostrádá
jen ať si tu hnije!!