Různé

Styková matematika

V jednom z předchozích článků se v komentářích objevilo slovo kilostyk, které značí určitý počet sexuálních styků. Tohle slovo však není zdaleka tak neznámé, jak by se mohlo zdát. O styku totiž pojednává jeden statistický obor, nazývající se Styková matematika, jejíž základní jednotkou je právě (sexuální) styk.

Upozornění: Tento článek obsahuje matematické vzorce.

Kde nerad balím

Když už tu pořád píšu o balení a o místech kde balit a jak balit, tak bych měl možná napsat i pár řádek o místě, kde já osobně třeba balím nerad. Vlastně tam už nebalím vůbec. Zkoušel jsem to několikrát, ale úspěšnost je příliš nízká. Tím místem, o kterém mluvím, jsou hypermarkety.

Už nikdy přepravní službu PPL

Objednal jsem si paměťovou katu v jednom e-shopu, v pátek, v 17h večer. Z možností dopravy jsem si vybral přepravní službu PPL. Velmi mě potěšilo, že za dvě hodiny od odeslání objednávky mi z elektronického obchodu přišla informace, že zásilka je expedována, a že ji mohu čekat ráno následující pracovní den, to znamená dnes. Takovou rychlost jsem vážně nečekal.

Vydírající otázka

Existuje plno druhů vydírání. A všechny druhy jsou odsouzeníhodné. Vlastně už to slovo „vydírání“ v nás vyvolává spoustu negativních emocí. Díváme se na film, kde někomu unesli dceru a přejeme si, aby ti zlí vyděrači nakonec zaslouženě špatně skončili. Po skončení filmu jsme samozřejmě rádi, že „nám“ se nic takového nestalo.

Jenže to není pravda. Všichni jsme oběti citového vydírání, a setkáváme se s ním každý den.

Kauza Špilberk – spor o prostory, nebo svobodu slova?

V posledních týdnech a dnech jsme byli svědky názorové přestřelky mezi brněnskými radními (ODS) a pracovníky Muzea města Brna, které vyústily někdy až v ostré a arogantní napadání pracovníků Muzea města Brna ze strany radních. Nyní se nebudu zabývat silnými výroky radních o „Ospalém socializmu“ a „Chlívku“ na Špilberku. Po značné kritice v moravském denním tisku (Rovnost, Právo) změnili radní Paulczynský a Jonáš jednací tón a zdá se, že konečně začali o problému diskutovat, byť si neodpustí štiplavé poznámky. Co je ovšem hlavním problémem ohledně „Špilberkské přestřelky“?

Češi do toho!

Právě jsem si uvědomil, že jedna z možností jak slyšet Moraváka křičet po Brně „Češi, Češi do toho!“ je vyhraný zápas na mistrovství světa v ledním hokeji.

A tak to má být. Takže ať to těm Kanaďanům dneska večer pěkně natřeme.

Češi do toho!

Vyhrát tak milion

Vsadím se, že každého z vás už někdy napadlo, jaké by bylo vyhrát ve Sportce. Penízky bez práce, to by bylo něco! Určitě jste si představovali, co byste si za ně všechno koupili, jak byste se dostali z dluhů a začali pořádně žít. Dovolená na Havaji, pořádné auto, barák, bezstarostný život. Sny bývají krásné. Ale jsou to pořád jen sny.

Když jsem dneska platil svoje čerstvě navýšené sociální a zdravotní pojištění a byl jsem hned lehčí o pár tisíc, z kterých jsem si toho moc neužil, napadlo mě to také. Vsadit si a doufat, že vyhraju.

Galerie Vaňkovka

V Brně, na místě původního chátrajícího areálu strojírny Vaňkovka, vyrostlo obchodní centrum, které je otevřené od konce března letošního roku. Kolem Vaňkovky jezdím každý den, a tak jsem se dneska rozhodl, že se podívám dovnitř.

Z parkoviště na střeše je nádherný výhled na Petrov, který máte jako na dlani. Chvilku jsem se kochal pohledem, udělal pár snímků fotoaparátem, a potom jsem konečně sjel výtahem dolů, mezi lidi.

Nechci platit za reklamu

Reklamní letáčky dostávám často. Obchodní domy a firmy mě upozorňují na zajímavé akce a informují o slevách. Sem tam se objeví i nějaká zaručená výhra, kterou dostanu po odběru zboží za tisíce korun.

Občas však dostávám i reklamu v obálce. Například Eurotel mi s účtem za Internet pošle i informace o nových tarifech. Nevadí mi to, otevřu obálku, vezmu si to důležité a reklamu vyhodím. Je mi to jedno, reklama mě nic nestojí. Tedy spíš nestála. Ono i za reklamu se platí. Zvlášť, když máte účet u České Spořitelny.

Nenechte se zlákat firmou Zepter

Kamarádka mé mámy, Eva, byla před lety u sousedky na předváděčce firmy Zepter. Nechala se zlákat a objednala sadu hrnců. Ale doma se jí to ještě ten den rozleželo v hlavě, a tak jim ihned volala, že to chce zrušit. Oni souhlasili, ovšem pod podmínkou, že u ní doma budou moci uspořádat předváděcí akci, na kterou musí pozvat další lidi.

Na předváděčce si ale nikdo nic nekoupil, a proto byli předvádějící velmi naštvaní a sprostí. Za rok přišel Evě dopis, ve kterém ji firma Zepter poslala upomínku, že neplatí objednané hrnce a původní cenu navýšili z třiceti na 45 tisíc. Eva si řekla, že žádné hrnce nedostala a ani je nechce, a tak neplatila a celou věc zapomněla.

Šaty dělají člověka

Myslíte si, že šaty dělají člověka? Myslíte, že nás ostatní posuzují podle toho jak jsme oblečení? Že jsme lepší lidé, když kolem sebe máme dražší obal?

Já dodnes doufal, že tomu tak není. Věřil jsem, že je důležité to jací jsme, to jak se chováme a ne to, v čem jsme oblečení, nebo v jakém autě jezdíme. Přiznávám to velmi nerad, ale mýlil jsem se. Lidi nás posuzují právě podle našich „šatů“.

Možná, že mi vmetete do tváře desítky příkladů abyste to vyvrátili, ale já si dneska vyzkoušel na vlastní kůži jaké to je, projet se po městě v lepším autě. Jaký je to pocit, když se na vás lidi otáčejí, holky vám hážou kalhotky s telefonním číslem na přední sklo, důchodci nasadí závistivý výraz a zlostí si koušou rty. Řeknu vám, je to nádherný pocit.

A víte co je legrační? Kdyby mě ty holky potkaly bez toho blbého auta, tak bych jim nestál ani za pohled. Jenže, šaty dělají člověka!

Na pěkné auto se holky lepí jako vosy na med, ale jaké jsou to holky? Holky do nepohody s kterými byste chtěli chodit, nebo povrchní husičky, které rajcuje to, že je svezete? Řekněme si to otevřeně, na bourák sbalíte spíš holku do postele, takovou co je na penízky.

Pokud vás však zajímá kolik takových holek je, tak vám doporučuji projet se někdy s pořádným autem. Možná budete (ne)mile překvapeni.

Cizí jazyky

• Milý deníčku, včera jsem se seznámil s jednou holkou. Je to cizinka, asi Italka. Moc jí nerozumím, ale občas se snaží říct nějaké slovo česky. Přijde mi to velmi směšné. Opili jsme se, a pak šla ke mně domů.
• Milý deníčku, milovali jsme se celou noc. Asi to bude Francouzska. Je s ní legrace, snaží se mluvit česky, zní to krásně mazlivě.
• Už jsme spolu týden, je to fajn holka. Rychle se učí, už jí rozumím skoro každé slovo.
• Už mluví krásně česky! Je to paráda. Sebral jsem odvahu a zeptal se jí odkud pochází. Odpověděla: „Já jsem ze Slovenska, ty jeden debile!“
• Je s ní legrace, chci si ji vzít. Musím se rychle naučit slovensky, za měsíc jedeme za jejími rodiči.
• Slovenština je tak krásná a lehká, nechápu jak jsem jí mohl nerozumět. Měli by ji učit ve škole aby jí rozuměli všichni.

Čas

Před dávnými a dávnými časy, ještě na základní škole, jsme dostali za úkol napsat sci-fi příběh na motivy jiné povídky, kterou jsme dostali vytištěnou. Mrzí mě, že si již nevzpomenu na autora původního textu, ani název, ale snad se vám bude líbit i moje verze kterou jsem dnes našel při úklidu.

Vzpomínky na střední školu

Přestože mě od středoškolských studií dělí pěkná řádka let, tak na ně rád vzpomínám. Na střední škole byla opravdu pohoda a legrace. Mám velké štěstí, že jsme měli i vynikající kolektiv, a tak se se svými spolužáky často vídáváme.

Včera jsme měli zase takové malé neoficiální setkání u piva, abychom zhodnotili naše úspěchy a neúspěchy. Když přišla řeč i na střední školu, začali jsme si vybavovat plno veselých historek. Možná vám nepřijdou tak skvělé jako lidem, kteří je zažili na vlastní kůži, ale přesto se s vámi o pár z nich musím podělit.

Myslivecká klobáska

Tento příběh je pravdivý.

Myslivci každý rok po honu stáli před otázkou, zda udělat zvěřinový gulášek, nebo klobásky. A každý rok to vyhrával guláš, pro který hlasovali, až na Frantu, všichni myslivci.

Frantovi guláš nechutnal, ale klobásky miloval. Bohužel, jeho kamarádi vždy vítězili na plné čáře a pořád se vařil jen guláš. Chudák Franta pak navíc pokaždé dostal na starosti míchání guláše, protože všichni věděli, že ho nesní.

Až jednou se myslivcům Franty zželelo a rozhodli se, že mu udělají radost.

Okrádání důchodců

Moje babička celý život šetří na hloupostech. Kuřata strká v zimě na balkon, aby ušetřila elektřinu pro mrazák. Když si koupí čerstvý chleba, tak ho jí až poté, co sní ten starý, což bývá druhý den. Vajíčka natvrdo vaří minutu, a pak je nechá v horké vodě dojít a na záchodě si nesvítí, protože prý na sr*ní není potřeba vidět.

Tak tahle moje babička začala jezdit na zájezdy pro důchodce. Na takové, kde za deset tisíc dostanete zadarmo nějakou hloupost. Začalo to neforemným rádiem na 6 tužkových baterií za 2500 kč, které jsem dostal před mnoha lety na svátek. Nic naplat, že to bylo hnusnější než z dílny „Vjetnamec a syn s.r.o.“, ale v té době jsem si koupil walkmana Sony za 6000, a tak byl ten rozdíl sakra znát. To hnusné rádio ani pořádně nehrálo, takže se brzy odstěhovalo směr popelnice.

Klíče

Stál jsme přede dveřmi a v ruce jsem měl dva klíče. Šel jsem je vrátit. Stačilo jen zaklepat a vejít, položit klíče na stůl a zmizet. Ale to není jen tak. Určitě jste už všichni někdy vraceli klíče. Třeba klíče od svých bývalých partnerů. Vraceli jste je a zdálo se vám, že se vám před očima zavírá brána plná minulých vzpomínek.

Bez klíčů jste nevítaní, nechtění, jste sami. Já jsem dnes vracel jen obyčejné klíče z práce, a přesto mi to bylo líto. Práci jsem sice nemiloval, ale ty klíče mi už přirostly k srdci. Vzpomínám na ta rána, jak jsem s nimi zmrzlou rukou odemykal protáčející se zámek. A dneska večer to všechno skončilo. Položil jsem klíče na stůl a cítil, jak se za mnou zavírá kousek života.

Ale když něco starého končí, tak něco nového začíná. Vrátil jsem jedny klíče a dostanu další. A možná, že se mi s nimi bude odemykat lépe a zámek se už nebude protáčet.

Novoroční přání

Skoro každý z nás si do nového roku dává nějaké to předsevzetí. Každoročně si slibujeme, že budeme štíhlejší, bohatší, hezčí… přestaneme kouřit a pít alkohol. Ale jak dny plynou, tak zjišťujeme, že se nám nedaří plnit všechna svoje předsevzetí. A s každým dalším dnem naše snažení polevuje víc a víc.

Pojďmě si tento rok dát přání splnitelná. Zkusme neopakovat své chyby, ale poučit se z nich. Protože, až se rok zase s rokem sejde, ohlédneme se za sebe s úspěchem a s pocitem, že jsme něco pořádného dokázali.

Nechť nás k tomu vedou moudrá slova Heleny Růžičkové:

Co pro nás znamenal rok 2004?

Těžko rozdělovat události, které hýbou světem pouze na roky. Průběh roku 2004 pro mě nebyl nijak zvlášť výjimečný. Tak jak rok předchozí, pokračovaly útoky radikálů v Iráku na kohokoliv, kdo má zájem jej obnovovat, málem to na životě odnesli i naši novináři. To byly však více méně události, které nějak tak vyústily z roku předchozího. Tyto události však hýbou světem již delší dobu, lidé už to berou jako samozřejmost. Útoky 11. září 2001 už jsou tak trošku zprofanované, ale určitě se jistý pocit z nich zakódoval v mnoha z nás.

Jednou z mnoha změn je fakt, že společnost je vůči své existenci již opatrnější. Takovým malým příkladem, může posloužit americký katastrofický film Jádro "The Core". Ve velké většině katastrofických filmů doposud byla "ničena" výhradně americká města. Velmi často to byl New York, ať už byl zničen drtivým dopadem meteoritu, nebo řvoucí Godzillou. Ve filmu Jádro si už autoři jakoby dali pozor a nechali pro jistotu zdevastovat "pouze" Řím. Amerika, a potažmo celý svět, vnímá vlastní existenci jako "nebezpečnější", a proto se staví opatrněji vůči zábavě na kterou jsou diváci v dnešní době už citlivější, než tomu bylo před útoky 11. září. Také oblíbený seriál 24 hodin, který má už 3. sérii (72 dílů), se odehrává na bázi "protiteroristické akce". Před útoky na New York by možná hlavní námět tohoto seriálu byl shledán jako nereálný, nebo snad přehnaný. Po zákeřném útoku teroristů už fakt, že chce někdo zničit náš "globalizovaný" svět, nikoho nepřekvapuje. Bezpečná devadesátá léta minulého tisíciletí, kde po skončení studené války nehrozilo skoro nic, jsou definitivně pryč.

Proč nemám rád Vánoce

Asi se všichni podiví, ale já Vánoce nemám rád. Netěším se na ně jako malé dítě, ani od nich neočekávám něco výjimečného. Když se podívám kolem sebe, vidím jen shon, megalomanské nákupy v  supermaketech, úklid, divné zvyky a plno zbytečných dárků. Nějak se z toho celého vytratila atmosféfa a upřímnost.

Každý rok dostávám od přátel a známých desítky zbytečných dárků. Nepomáhá mi ani fakt, že je každým rokem prosím, aby mi nic nedávali. Žádám je, aby mi jen popřáli pěkné svátky, protože fakt, že si na mě vzpomněli mi udělá větší radost. Muži většinou pochopí a těší je, že nemusí nic kupovat. Ženy to však naopak pobídne ke koupi dárečků, kterým říkají překvapení. A není horších věcí pro muže, než ženská překvapení. Tak se mi zase rok co rok nakupí hovadiny: svíčečky, svícínky, keramické kravinky, předražená přáníčka, miniaturní rybičky a podobné zbytečnosti, které stejně skončí v odpadkovém koši. Ženy totiž mají radost z těchto maličkostí, ale muže věci s nulovou použitelností netěší.

Atmosféru Vánoc taky dokonale ničí supermarkety a hypermarkety, kde se lidem pouští koledy už skoro od půlky listopadu. Kolem na vás mavají desítky Satan Klausů, pardon, Santa Klausů (Ježíšek se už nějak nenosí). Zblblí lidé si pak spletou Vánoce s příchodem války a nakupují a křečkují. Obchody si mnou ruce a běžný člověk marně hledá mouku a cukr, začínající alkoholik zase jinou značku piva než Starobrno. Potraviny a alkohol se totiž kupí ve spížích nenažranců, kteří si pletou Vánoce s lukulskými hody.

Jednoduchý zákrok zvaný Artroskopie

V květnu jsem na jedné akci sledoval skupinku lidí přetahujících se o provaz. Jedna polovina byla viditelně početně slabší, tak jsem se zvedl a pomohl jim. Vyhráli jsme. Druhý den jsem poprvé uslyšel značné lupání v kolenu. Bolest žádná, jen slyšitelné a nepříjemné lupání. Po té, co jsem obešel pár doktorů a skončil na ortopedii, diagnóza zněla: poškozený meniskus. Na mou otázku "Kdy se to vyléčí?" mi doktor s úsměvem řekl, že se občas stane, že se to vyléčí, ale jinak se doporučuje Artroskopie. Lekl jsem se.. Operace! Ne, nikdy. Raději budu nohu šetřit, snad se to spraví samo.

Doktor se usmíval. Za pár měsíců jsem zjistil proč.. Nespravilo se to. Naopak. Když mě uviděl znovu, už se neusmíval.. smál se. Poslal mě rovnou do nemocnice do Bohunic, resp. objednal mě a já na prohlídku čekal až do září. Za tu dobu jsem se už naučil chodit s minimálním ohýbáním nohy, jezdit jsem na kole abych pravou nohu procvičil a nosit stahovací návlek na koleno.

Doktor v Bohunicích byl vážně sympaťák. Položil mě na lehátko a lehce zatlačil jedním prstem na koleno. Pak se podíval do mé bolestí zkřivené tváře a pronesl: Meniskus, artroskopie. Položil přede mě kalendář a dal mi vybrat z termínu operace. Já si vybral 5. prosince, protože učím na VŠ a chtěl jsem studenty dovést až k zápočtu.

Komunikace s DPMB

Rozhodl jsem se, podělit se s Vámi o výsledek komunikace mezi mým kamarádem Gringem a Dopravním podnikem města Brna. Osobně to považuji jako neskutečnou ukázku smyslu pro humor ze strany DPMB, kterému se tímto klaním.

O co šlo? Jeden náš spolužák jménem Toman udělal v srpnu 2004 bakalářské zkoušky na MZLU a protože zastávka před MZLU se jmenuje Tomanova, rozhodl se Gringo na tuhle skutečnost upozornit DPMB a požádat je o nápravu názvu zastávky ze stávající Tomanovy na Bc. Tomanova.

E-mailová korespondence:

Odpověď DPMB:

Invex 2004

Letošní Invex je rozdělen do čtyř částí (Invex Classic, Invex Business, Invex Home a Invex Game). Všude jsem četl jaký že tam nebude bohatý doprovodný program, ale moje dojmy jsou trosku jiné.

Byl jsem tam v pondělí, první den veletrhu, ale byla to přímo tragédie. Rok od roku je Invex slabší a slabší. Letos tu dokonce nemá prezentaci ani Oskar, ani T-mobile. Co se týče Eurotelu, tak ten má ubohou šou v poloprázdném pavilonu Z. Nokia je taky v pavilonu Z, ale Siemens nikde nenajdete.

Microsoft je v pailonu V a taky se moc nevytáhl. Sice má poměrně velký stánek, ale v něm pár znuděných lidí a procházejících návštěvníků, kterým nemá co nabídnout.

Jde vidět, že si firmy uvědomují sílu internetové prezentace. Uživatel si na internetu najde co potřebuje mnohem přehledněji a hlavně zdarma.

Pokud nechcete zbytečně vyhazovat peníze za lístek, tak se na Invex vykašlete. Zbytečně by vás to potom mrzelo.